Bylo to těsně před 17. hodinou, kdy měl začít fotbalový zápas na Spartě s Hradcem, poslední domácí v sezóně. Přijíždím do zastávky Nám. Republiky a tramvaj je už hodně naplněna fanoušky směřujícími na utkání. Na okénko kabiny mi klepe pán a zároveň paní buší pěstí na dveře. Oba indického původu. Otevírám okénko, protože přes první dveře se tlačí dav lidí do vozu, těžko bych tam mohl s někým mluvit. Pán mi hned začne na mobilu ukazovat a vysvětlovat, že jeli ve velké skupině turistů v osmičce předemnou a že jeden z nich zapoměl vystoupit, asi usnul. Odpovídám klidně, že se přece může vrátit. Ihned pán typickou indickou angličtinou upřesní, že je mu jen 10 let! Aha, tak to mění situaci. Hned beru do ruky vysílačku a volám na dispečink.
Tenkrát jsem si doopravdy ještě myslel, že jde o chlapce. Oznamuji dispečerovi a žádám, aby se řidič z předcházející 8 podíval po voze, jestli nenajde nějaké 10 leté indické dítě bez dozoru. Dispečer souhlasí a dává mi instrukce, mám vzít rodiče s sebou a vyrazit dále na cestu. Tahle komunikace trvala jen pár vteřin, přesto se hned našel iniciativní mladík, který zavolal nejspíše na policii (O těchto iniciativních mladících jednou plánuji napsat článek, je to totiž zajímavý úkaz). Jemu jsem tedy vysvětlil, že to zvládneme a rodičům pověděl, aby si nastoupili. Maminka začala už být mírně hysterická, rozloučili se s ostatními účastníky zájezdu, vyrážíme kupředu. Tramvaj praská ve švech, tatínek s někým telefonuje v hidštině, tipuji někam na ambasádu. Maminku nechali ostatní cestující sednout, už toho měla dost.
Na Kamenické se ozývá dispečer. Tvrdí, že se našla dívka. Rodiče potvrzují, že jde o dívku. Našla se! Bude na nás čekat v doprovodu jedné dobře anglicky mluvící paní na Hradčanské. Probíjíme se okolo Sparty. Policisté na koních, těžkooděnci, tisíce lidí pohybujícíse v blízkosti, či přímo ve vozovce. Při těchto akcích je nutná maximální koncentrace a oči na stopkách. Přesto se snažím pospíchat, aby se dlouhá chvíle pro rodiče neprodlužovala. Někde na Špejcharu mi dispečer ještě oznamuje, že se do toho vskutku zamíchala policie a mám ji tedy na Hradčanské vyhlížet. Při vjezdu do zastávky, už z dálky, mi tatínek volá za zády: "There she is! There she is!" Doopravdy tam sedí na lavičce. Zastavuji v zastávce a maminka vybíhá vstříc dceři. Tatínek mi úklonem se slzami v očích děkuje.
Ještě se pohledem přesvědčím, že doopravdy patří k sobě a vytáčím dispečink. Tatínek přichází k dceři a ta schytá jednu, druhou, třetí svižnou, až si říkám, že tak hrozný to zas nebylo, ne? Dispečer se jen zeptá, jestli přijela ta policie, potvrdím, že právě přijela blikající hlídka a ptám se, jestli je mám oslovit. Negativní odpověď, zavírám tedy dveře a nechávám hlouček za sebou. Oddychnu si. Na konečné si pak vyslechnu tu část příběhu od kolegy, který ji hledal.
Kolegovi prý zavolali před Hradčanskou, že má hledat chlapce indického vzhledu bez rodičů. Prý měl hodně plnou tramvaj, ale šel ji tedy projít. Našel tam postarší pár turistů, který vypadal jakoby pocházel taktéž z jihovýchodní Asie. Oslovil je, jestli neviděli někde dítě bez rodičů. Odpověděli kladně, že jedna holčička hledala rodiče, ale že se ji ujala nějaká paní a právě vystoupili, támhle jsou a ukázali na dvojici postávající na zastávce. Kolega se tedy s tou paní, která se dívenky ujala, domluvil, že tam na mě počkají.
Mě osobně se tohle zdá jako neuvěřitelné štěstí, protože by ten scénář, kdyby kolega dívku nenašel, byl daleko dramatičtější. Když kolega pak přes Hradčanskou mířil do centra, rodiče se s nalezenou dívkou vraceli ke skupině na Republiku a ještě jednou kolegovi poděkovali, že ji našel. |
Žádné komentáře:
Okomentovat