Zavření do dveří

Sami jste to určitě viděli v provozu mnohokrát. Tramvaj zastaví v zastávce a z posledních dveří chce vystoupit starší občan. Jenže tramvaják po chvilce stanicování dveře zavře a skřípne nebohého důchodce mezi křídla dveří. Co následuje po tom? Jsou různé dohry této situace. Bohužel může být i tragická. Natočil jsem videa, která vám snad pomohou vidět řidiče i v jiném světle než jako naschválníčka, který se tímhle baví.

Měl jsem chvilku na konečné Vypich, protože to byl okamžitý nápad, něco takového zkusit natočit. Tedy vše šlo hned na první a jediný záběr, tak snad omluvíte případné nedostatky, ale dle mého názoru to účel splnilo.

Na pomoc jsem si vzal obyčejný odpadkový koš, který jsem postavil do posledních dveří prvního vozu. Ještě jsem ho naschvál vystrčil o pár centimetrů, aby očividně přečuhoval. Pak jsem se šel podívat do zrcátka, které se používá při stanicování v zastávce (a defacto je to jediné použitelné zrcátko). Ani přiblížení nepomohlo a koš jednoduše vidět není. Může za to skosení karoserie, takže jsou poslední dveře za rohem.

Takhle vidíme po celé délce tramvaje. Nevidíme do jednotlivých dveří, co se děje na schodech. Jen podél tramvaje, ani ne do větší vzdálenosti od vozu, tedy pokud někdo dobíhá z boku, taktéž pro nás neviditelný, ale o tomhle psát nechci.

To video jsem točil jen pár hodin po incidentu na Palmovce. Tramvaj v Praze vláčela dvě stě metrů seniorku, žena je vážně zraněna. Jen bych chtěl upozornit, že se rozhodně nejednalo o vláčení 200 metrů, ale maximálně 75. Hrozný incident, při kterém jsem byl na Palmovce a měl jsem pár minut po události začít směnu na lince 8. Přiběhl kolega do střídací místnosti, že se něco stalo a potřebuje okamžitě pomoc. Pak když jsme se dozvěděli podrobnosti, tak jsem radši šel na Sokolovskou vystřídat mojí odkloněnou tramvaj, protože nejsem moc fanda na očumování v podobných situací.

Chtěl bych se vrátit ale na úplný začátek. Celý tento článek bych chtěl věnovat tomu, že ne každý přivřený cestující je obeť nějaké zvrhlé zábavy řidiče. Mohu jen popsat akce, při nichž jsem byl účastníkem a jež na nás lidé zkoušejí. Uvidíte, že kolikrát si za přivření mohou vlastně sami:

1. Přijíždím do zastávky, otevřu všechny dveře a čekám. Stanicování se vlastně děje na základě předpokladu. Když přijíždím na prázdnou zastávku, musím předpokládat, že někdo může chtít vystupovat a proto musím otevřít dveře, abych umožnil výstup. Jenže nikde není psáno, jak dlouho mám s otevřenými dveřmi stát? Já čekám tak 3 vteřiny, než začnu dávat výstrahu a po dalších 2 vteřinách dveře zavřu. Tedy sedící člověk, který si uvědomí, že již jeho zastávka nastala, je žhavým adeptem na zavření. Ale upřímně - to se mám každého, koho vezu, ptát, zda doopravdy nechce vystupovat?


2. Oblíbená sportovní disciplína méně pohyblivých spoluobčanů je ta, kterou zmiňuji v úvodu článku. Jejich intuice výběru dveří, do kterých suveréně nejhůře vidíme, je neomylná. Pokud taková pomalejší dáma vystupuje právě posledními dveřmi, nemáme šanci cokoliv poznat. Jízdní řád nám nedává možnost stát na každé zastávce půl minuty a čekat na potenciální cestující. Zkuste si nyní, když si tento článek čtete, představit, jak přijedete v tramvaji do zastávky a počítejte si o jaké době mluvíme. Zrovna nyní v zimě (ač je letošní mírná, vloni bylo -20°C) je dlouhé zbytečné otevírání a větrání salónu nežádoucí.


3. Stává se celkem často, že maminka/tatínek s kočárkem vystupuje, aniž by dali znamení řidiči. V chumlu lidí jsou neviditelní, zrcátko je sice šikovná věc, ale skrz těla čekajících cestující okolo vozu nepronikne. Vidíme proto otevřené dveře, nikdo z nich nevystupuje, předpokládáme, že se otevřely zbytečně - zavírá se.


4. I tohle jsem už zažil: dvakrát jsem si všiml, že se mi u tramvaje, kde si sami cestující otevírají dveře v zastávce otevřely dveře zbytečně. Malé dítko si hraje s tlačítky, bohužel oblíbená zábava, ještě horší, když si hrají s tlačítkem žádosti o plošinu pro invalidy. Když už se potřetí opět rozsvítila předvolba těchto dveří ihned po rozjezdu ze zastávky, předpokládám, že nenechavé prstíky roztomilého haranta opět pracovaly. V následující zastávce se otevřely opět jen tyto dveře, okamžitě je zavírám, už jsem nabral dostatek zpoždění při čekání na neexistujícího cestujícího - ejhle, tentokrát už někdo vystupoval - to mě pak hodně mrzí, protože nezbednost jednoho schytal nevinný.

Takhle bych asi mohl pokračovat v jednotlivých historkách o vystupujících dál. Všechny zážitky jsou moje, můžu o nich diskutovat i dál, případně se zeptejte v komentáři, jestli vám není něco jasné. Myslíte si tedy o mě, že jsem magor, co se baví zavíráním dveří lidem před nosem? Věřte mi, většina momentů mě celkem dost mrzí, protože jim šlo jednoduše zabránit. Snažte se, aby o vás řidič věděl. Pamatuju si, jak jsem naučil takového starého pána s francouzskými berlemi, který pravidelně jezdí ze Sídliště Hloubětín na Palmovku a má vážné problémy se schody, používat tlačítko výstrahy řidiči. Řekl jsem mu, ať klidně zazvoní, že my zpozorníme a víme, že se něco děje, také po tom zazvonění mává těmi holemi přes dveře, aby bylo vážně jasné, že on chce vystoupit, případně při výstupu prvními dveřmi zavolá a požádá o strpení. Vždycky, když ho vezu, říkám si pro sebe, kéž by se takhle zodpovědně chovali i ostatní. Děkuji!