Nerudný tramvaják

Vůz 9072 na Geologické.

Měl jsem zase jednou svoji oblíbenou odpolední směnu na 31. pořadí linky 10. Krásné počasí, oblíbený typ tramvaje, moje nejoblíbenější linka 10, prostě super nálada. Vůbec jsem neplánoval chodit do nějakých konfliktů, nechtěl jsem si kazit tak hezkou směnu. Přesto z naprosto nevinných situací vyplynulo, že jsem vlastně hrozný hulvát.

Orionka

Tak tedy jsem přijížděl od Flory k Orionce. Tam docela blbě parkovalo auto. V oblouku se průjezdní profil tramvaje odhaduje pekelně špatně, takže jsem si radši úplně zastavil a šel se podívat z blízka. Kdybych to auto odřel, je to jedna z nejhloupějších metod, jak si udělat zaviněnou nehodu, protože nikoho nezajímá, že to auto parkuje špatně, já a jenom já zodpovídám za svůj vůz.

U špatně zaparkovaného auta to bylo na milimetry.

Když jsem to tam študoval, zezadu se za mnou ozvalo naprosto namachrovaným a samozřejmým hlasem: "To projedete úplně v pohodě." Nic otravnějšího nemůže tramvaják slyšet u špatně zaparkovaného auta, než tuto větu. Jakoby si lidi představovali, že tady řeknu: "Jé díky, že jsem Vás tu potkal, bez Vás bych určitě neprojel" a naskočil do vozu a tradá pryč. Takhle to samozřejmě nejde. Ta věta má stejný význam, jako v tom starém vtipu o Pepíčkovi, který přijde k mechanikovi opravujícímu auto a řekne: "Já vím, co s tím je...Je to rozbitý." Takže jsem se otočil a tam stál postarší chlápek se samolibým úsměvem na rtech a klíčema v ruce. Hned ve mě hrklo, že to bude řidič z toho zaparkovaného auta. Nebylo by to poprvé, kdyby se takhle choval nějaký řidič, který neumí parkovat a ještě se chová arogantně, že jako buzeruju s tou blbou tramvají, když všichni projeli a já tu dělám scény. Tak povídám: "Od Vás mě ty rady vůbec nezajímaj" a otočil jsem se ještě podrobněji prozkoumat stav. On říká: "Vy budete asi nějakej napruzenej Čecháček."

Je lepší tisickrát zastavit, než tam vletět a pak platit pokutu.

Je to lepší tisíckrát překontrolovat, než tam vletět jako magor a pak jen platit pokuty.
Tak se ptám, jestli je to jeho auto, on tvrdí že ne. Tak ho pouze informuji, že každá tramvaj je jiná a jedna může projet a další už neprojede. Zrovna jsem myslel na to, že typ KT8N má ten prostřední článek kvůli plošině pro vozíčky o trochu širší a musim si znovu popojet, abych si byl jist. Po vystoupení tam ten člověk furt stojí a kibicuje, že se tam vejdu. Je to na centimetry, tak se ho ptám, jestli někdy řídil tramvaj. Prý ano, ale já si myslím své, protože už v kurzu nás učí si všchno sám překontrolovat a na podobné "radily" nedat. Lidé jsou schopni nám ukazovat, že se vejdu, přitom mi s autem stojí jedním kolem na koleji a hrozně se diví, že nejedu. Pak nastoupím zpět do tramvaje a odjíždím a celou cestu se snažím zapomenout na to oslovení, co použil. Mě tedy nepřijde normální někomu takhle blbě radit a když o radu člověk nestojí, tak ho pro jistotu ještě začít urážet.

Spěchající rodiče

No nic. Už ze mě ta pachuť docela vyprchala. Nyní stojím v zastávce I. P. Pavlova opačným směrem, tedy na Náměstí Míru. Lidé docela dlouho vystupují a nastupují, tak si vyndám láhev s pitím a v klidu se napiju, aniž bych pozoroval, co se děje podél vozu. Na této zastávce se stojí v levotočivém oblouku, proto pro pohled na zadní část vozu máme na zastávkovém sloupku pomocné zrcadlo.

Zrcadlo na I. P. Pavlova nám pomáhá s rozhledem po celé délce tramvaje.

Vandalové nám tam soustavně lepí nějaké nálepky, protože si myslí, že je to ideální místo pro jejich zviditelnění, přitom nám brání ve výhledu na cestující, ale to sem teď nepatří. Když už nevidím nikoho nastupovat, začnu dávat výstrahu nade dveřmi a když se pomalu začínají zavírat, přiběhne z boku nějaký muž a zůstane v nich stát. To už ale nestíhám přerušit zavírání dveří a tak se do něj zavřou. U těchhle lidí snad ani necítím nějakou lítost. Nechápu, proč se v těch dveřích zastavoval, kdyby normálně nastoupil, dveře se mu zavřou za zády a můžeme dál bez problémů pokračovat. Jenže on se nechce pohnout a neustále blokuje prostor dveří, znovu tedy musím otevřít všechny dveře a hned začnu dávat opět výstrahu, jestli se tedy rozmyslí. Pak už vidím proč tam stojí. Po chvilce se objevuje maminka s kočárkem a začnou se cpát do těch nejmenších dveří, co v této tramvaji jsou.

Do těchto dveří kočárek patří.

Sem se kočárek nevejde.

Tak opět musím přerušit zavírání dveří a počkám až tam ten kočárek narvou. Však jim to samozřejmě jde blbě, ale já jsem trpělivý a jak jsem předeslal na začátku, nechci být iniciátorem konfliktů a rozhodně je tam nepůjdu usměrňovat, je to jejich boj. Chovají se podle pravidla: "Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou." Naštěstí to dítě nevyklopí na chodník, jak se občas v těchto případech ignorance základních pravidel stává. Po nastoupení celého osazenstva ještě počkám na dalších pár dobíhajících, které díky tomuto zdržení ucítili šanci. Samozřejmě se celá situace obešla bez jediného mávnutí na znamení díku, že jsem počkal. Však je to jasné, vždyť jsem jim chtěl naschvál ujet a tak mi pán hrdinným výkonem zabránil odjezdu. Nyní jsem již mohl pokračovat, ale musel jsem si pamatovat, že mám kočárek ve špatných dveří.

Se zmrzlinou ne

Hned další zastávku na Náměstí Míru přichází na řadu další scéna. Na této zastávce je restaurace, ze které vyjde takovým pomalým krokem postarší pár. Já už se chystám zavřít dveře. Dávám výstrahu. V této chvíli si všimám toho páru a i toho, že v ruce drží čerstvě koupenou zmrzlinu z té restaurace. Jakmile tím pomalým krokem dojdou k prvním dveřím, zrovna se zavřou a pán mi do otevřeného okénka řekne: "Proč jste nám zavřel před očima?" a já se překvapeně zeptám: "Jé, vy jste chtěli nastupovat?" V duchu si říkám, že by je taky neubylo, kdyby mi to dali víc najevo, že chtějí nastupovat, ale pak si uvědomím, proč nemohli jít rychleji a tak se jen optám: "A co to máte v ruce?" Pán odpoví naprosto bezlestně: "Zmrzlinu." Tak tedy dobrácky podotknu: "Tak to asi nepůjde, ne?" Ovšem nyní přichází reakce ublíženého člověka, který zná jen svá práva a nikoliv povinnosti: "A jako proč to nepůjde?" Protočím panenky. To už mi padly světla a já je tam nechal v klidu dolízat tu zmrzlinu rozjímajíc, jaký jsem to tedy hulvát a já jsem si tak pod fousy bručel, že ani staří lidé neznají základy etikety a neví něco tak notoricky známého, že se zmrzlinou se do tramvaje neleze. Jak to mají pak naučit své děti?

Prostředníčkem poděkuj

A tak přemýšlím nad touto bolestí světa. V zastávce Perunova už chci zavřít dveře, protože nikoho nevidím vystupovat. Dveře se zavřou všechny až na poslední. Tak znovu otvírám dveře, co se tam děje? Samozřemě jsem zapoměl na ten kočárek v posledních dveřích a jak jim nešel dovnitř, nejde ani ven. Tak jim to trvalo příliš dlouho a já opět zavřel dveře v tu nejnevhodnější dobu. Na to je snad Murphyho zákon. Znamení o výstupu kočárku se samozřejmě nenamáhali zmáčknout. Ta tlačítka jsou přece jen na hraní dětem a já jako slušný řidič mám být jasnovidcem. Po vystupení kočárku mi pán zamával vztyčeným prostředníkem.

A tak to tady na konečné sepisuju a čekám, až mě naopak potká něco pozitivního, abych tuhle směnu neměl úplně zkaženou a spláchnul tu pachuť. Mě bohatě stačí i něco tak malého a přesto neobvyklého jako třeba poděkování od dobíhajícího.