Přiznám se, že už mě to bolelo několikrát, ale nikdy jsem tomu nepřikládal velkou důležitost.
Měl jsem výlukovou linku 25 s přejezdem na Spartě. Večer nejela 25 ani na klasickou konečnou u Vozovny Kobylisy, ale do Ďáblic.
Před pár týdny jsem s tou bolestí už na přejezdu byl, dokonce se starým KT, na kterém se musí pro stažení pantografu tahat za provaz a to bylo dost náročné, ale pak jako mávnutím hůlkou bolest zmizela a já to pustil z hlavy.
Dneska to začalo znovu bolet při cestě na Spartu, kdesi v Holešovicích. Tentokrát jsem s nízkopodlažní KT byl vlastně v pohodě, ale přeci jenom to bylo horší. Píchavá bolest v podbřišku me nutila se na sedačce krčit. V pozici skrčence se i to tlačítko na stažení pantografu mačká blbě. Začal jsem vážně uvažovat, že si zavolám na dispečink a požádám o svoji výměnu. Nemohl jsem dál.
Dojel jsem na přejezd, sbalil si věci. Zvládl jsem zmáčknout tlačítko pantografu, ten sjel dolu a přišel na řadu odpojovač/uzemňovač. Je až u stropu, musím zatlačit dlaní do velkého červeného hříbku, který uvolní aretaci páky. Jde to obtížně, ale zvládnu to a odpojovač zaklapne do správné polohy. Přešel jsem do druhé kabiny. No i když "přešel", spíš belhal. V druhé kabině jsem odhodil batoh a snažil se dosáhnout na odpojovač na stropě kabiny. Po chvilce snažení se zdařilo, ale bolest neustupovala. Trochu mě to vystrašilo, takhle dlouho se nikdy nedržela.
Na dispečink se mi volat vůbec nechtělo, nevěděl jsem, co mám dělat. Čas odjezdu, strčil jsem do páky řadiče a tramvaj se rozjela. Další výhoda nízkopodlažního KT - ruční řízení. Cestou bolest neustupovala, spíš naopak.
Od Palmovky na kopec jsem už mlel z posledního. V Kobylisích jsem dispečink zavolal. Popsal jsem jednoduše, že z důvodu nevolnosti potřebuji vystřídat. Dispečer se zeptal, jestli dojedu až na konečnou a já souhlasil, trochu se mi ulevilo, protože moje obava z nepříjemné reakce dispečera na moji žádost byla lichá. "Tak ale opatrně", měl dispečer starost.
V Ďáblicích jsem chvilku počkal, až mi dispečerským autem přivezou z Hloubětína kolegu ze zálohy. Po chvilce přijeli, já jsem se jim nasoukal do auta a oni mě odvezli do Hloubětína pro auto. Ve výpravně mě výpravčí ohodnotil slovy: "No ty vypadáš". Bolest ale začala úplně povolovat.
Přijel jsem domu, žena se divila, protože jsem měl mít polonoc a najednou jsem byl doma už ve 21 hodin. Popsal jsem ji příznaky a ona zavelela: "to je slepák, jedem na pohotovost!"
Sebrali jsme mého bratra a jeho autem jsme vyrazili na Prosek. Doktor si mě prohmatal a doporučil nám cestu na Bulovku. Tam se doktorka rozhodla jednoznačně - operovat.
A tak jsem ve 20:12 ukončil směnu a ve 23.30 vjížděl na operační sál.
Žádné komentáře:
Okomentovat