Stávka

Jelikož jsem se stávkou nesouhlasil, ráno 16. června jsem přišel do práce s úmyslem vyjet.

Vůz 9020 na Petřinách.

Do jámy lvové

Měl jsem zálohu od 4 hodin ráno. Tušil jsem, co mě čeká, proto jsem už den před tím byl pekelně nervózní. Před vstupem do výpravny jsem se pokřižoval a vstoupil. Postávalo tam asi 10 lidí, venku jsem je nepočítal. Byli to řidiči nočních linek, kteří odmítli pracovat. V terénu zůstali jen 2 řidiči. Jeden z nich si dokonce směnu prodloužil, aby obsloužil co nejvíce zákazníků. Další již byli z ranní směny a účastnili se protestu. Já jsem okolo nich prošel a hned mířil k okénku do místnosti, kde sedí výpravčí.

"Ahoj, tak jsem tady a chci pracovat", oznámil jsem. "Ahoj, hele Pepa je tady. Dobře, to jseš zatím první. Tak počkej, něco ti dáme..." na to výpravčí. Přitočil se ke mě odborářský šéf a zeptal se, jestli jedu. Odpověděl jsem kladně. Výpravčí: "Tak si vem třináctou jedničku, výjezd ve 4:05." Podíval jsem se na papír, kam depáci píší rozpis vozů na jednotlivá pořadí. Byl tam vůz 9020. Vzal jsem si z věšáku klíče od něj a natáhl se pro desky. Odborář v tu chvíli nahlas prohlásil: "ten chce vyjet, uvolněte mu místo, nijak mu nebraňte." Prošel okolo mě šéf vozovny (byl tam už od půlnoci, ale nestávkoval) a řekl, že se jde zeptat jestli je můj vůz připraven k odjezdu - byl. Šel jsem k sifonu, kde jsem si načepoval sodovku. Zastupující výpravčí mě ještě dostihl s papírem evidence, abych podepsal, že nesouhlasím se stávkou. Sbalil jsem se a odešel na 14. kolej.

Mimo jediného povzdechu "tý vole" (a ten mohl být adresován komukoliv) mi doopravdy nikdo nebránil, nic neřekl. Snažil jsem se, co nejrychleji vypadnout. Jak řekl šéf vozovny ještě 2 dny předem, odborář, jenž to v Hloubětíně hlídal byl v klidu, asi tušil, co se stane jinde (a to vím od kolegy, nikoliv z médií) - nadávky, blokování odjezdu z konečné nebo z vozovny.

V ulicích

Připravil jsem si vůz k výjezdu a ve 4:28 jsem skutečně projel vraty směrem na Spojovací. Všude byl klid a mír. Už na Krejcárku jsem potkával chodce. Těm, co šli mým směrem jsem zastavoval a nakládal je i mimo zastávky. Na Spojovací ke mě přišel člověk, jestli nevím, zda a kdy pojede 9. Odpověděl jsem, že netušim a v tu chvíli jsem ani nevěděl, jestli pojede metro. Řekl mi, že je kuchař z Hlavního nádraží, takže tam asi lidi pojdou hlady, pak jsem ho dovezl na Vltavskou, asi to měl odtamtud nejblíže pěšky.

Vyjel jsem na Petřiny (druhá konečná), cestou potkal další kolegy. Na lince 1 jsme jezdili 3 z asi 10 pořadí. Přestávky jsme si měli zajišťovat sami. Takže jsem si vždy pobyt na Petřinách prodloužil na 20 minut a Spojovací jen projížděl. Nasbíral jsem 9 různých poděkování, že jsem vyjel, palců nahoru, dokonce mi i zatleskali. Hodně se ptali, jestli vůbec nějaká linka jede. Říkal jsem, že jsem třeba potkal jednu dvě tramvaje. Nenadávali. Přijel jsem na opuštěné Petřiny (nebyl tam žádná jiná tramvaj) a stál tam hlouček lidí. Věděl jsem, že potřebuju vyčerpat přestávku, tak jsem k nim došel, oslovil je a řekl, že pojedu tak za 20 minut. Dokonce mi poděkovali za informaci. Pak na mě čekali až si odpočinu. Žádná ironická slova, poznámky, klepání na hodinky. Koukali na mě, jak mám nohy nahoře a čekali. Právě tímto se někteří kolegové obhajovali, proč nakonec zůstali ve vozovně. Někteří hrdinové dokonce pod tlakem nahlásili nemoc či dovolenou, aby nemuseli projevovat svůj názor. Já se nebál.

Z dispečinku nás pravidelně informovali o stavu na jednotlivých linkách a také nám poděkoval generální ředitel. Dispečeři hlásili, kdo z řidičů chce jezdit déle než mu říká rozpis směn, může si zavolat do výpravny. Já jsem měl vystřídat ve 12:31. Nečekal jsem, že by někdo přišel, tak jsem se ani nebalil. Kolega stál na Palmovce překvapivě připraven. Pak jsem chytil 3 jedoucí do Hloubětína. Tam už cestující nepoznali, zda jsem stávkující nebo pracující. Tvářili se pohrdlivě. Nedivím se jim.